 Čerstvé bylinky se používaly již v pradávných dobách k léčebným a kulinářským účelům. Staří Číňané například využívali bylinky již před pěti tisíci lety, a to jako léčivky i jako koření.
Egyptské papyry staré 3500 let zmiňují řadu bylin využívaných v kosmetice, při balzamování, ale také a především v kuchyni.
Stejné staré jsou zmínky o rostlinách pro kořenění pokrmů, léčení i magické účinky v indické Ajurvédě.
Na Západě má používání bylin o něco mladší tradici. Používání máty, šalvěje, saturejky, kopru, petržele, tymiánu, estragonu a dalších druhů popisuje římská kuchařka „De re canquinaria“ z 1. st. n. l. V Evropě se pěstování bylin nejvíce rozšířilo v 9. století, kdy Arabové omezili vývoz vzácného koření a Karel Veliký proto nařídil pěstovat tyto užitečné rostliny v klášterních zahradách.
Středověká kuchyně střední Evropy již využívala zelené bylinky v hojné míře, zejména libeček, petrželku, kerblík, mátu, meduňku, rozmarýnu, tymián, oregáno a saturejku. Jejich obliba vydržela až do novověku, kdy např. M. D. Rettigové ve své kuchařce doporučovala časté používání petrželky, pažitky, kopru, kerblíku i saturejky.
Postupně však zájem o bylinky ustupoval s tím, jak klesaly ceny orientálního koření. Na chuť čerstvým bylinkám přicházejí Češi opět až v posledních letech, kdy se trendem moderní výživy po celém světě stává zelené koření, doporučované i odborníky. Spotřeba čerstvých bylinek tak roste úměrně s novými poznatky o jejich pozitivním působení na organismus a s celkovou změnou stravovacích návyků.
|
